Placentární trauma je částí našeho limbického otisku, která asi nejvýrazněji ovlivňuje náš život. Dochází k němu při předčasném oddělení placenty hned po porodu. Placenta nás provázela celé těhotenství, byla naší spojnicí mezi námi a tělem naší matky, reagovala na naše potřeby tím, že dokázala změnit fungování těla matky tak, že například zvýšila tlak její krve, abychom dostali více živin a kyslíku, ovlivňovala její chuťové buňky a podobně. Pupeční šňůra byla již v děloze naší oblíbenou “hračkou”, kterou jsme svírali ve svým malých prstíkách, komunikovali s ní a svou placentu jsme nejednou použili jako měkoučký polštář, do kterého jsme zabořili svou malou hlavičku. Výživa nenarozeného miminka ale není jediným úkolem placenty, porodem její poslání nekončí.

Když nastává ta posvátná chvíle našeho příchodu do hmotného světa, duše čeká na počáteční energetický vír, který ji, nebo spíš její malou část vtáhne do těla matky, ve kterém právě došlo k oplození vajíčka. Ačkoliv jsme se ve škole učili, že vajíčko oplodní ta nejrychlejší a nejsilnější spermie, není to pravá. Vajíčko zastupuje ženskou pasivní energie, která přijímá. Nepřijímá cokoliv, ale pečlivě si vybírá, co k sobě pustí. Zrovna tak jako žena si za partnera automaticky nevybere toho nejsilnějšího muže, tak i ženské vajíčko si pečlivě volí spermii, která obsahuje přesně tu energii – genetickou informaci, která ve spojení s vajíčkem vytvoří tělo na míru pro příchozí duši.

To jakým způsobem došlo k početí, určuje energetický náboj, který v sobě má naše lidské vědomí. Určuje naši sílu projevit se ve vnějším světě, naši schopnost přijímat a volit si to, co chceme.